Hobhouse, Leonard Trelawny (1864-1929) Britský společenský a politický filosof. Kombinace akademických a žumalistických aktivit v Hobhousově kariéře odráží syntetický charakter jeho díla. Po studiích v Oxfordu působil v devadesátých letech jako učitel filosofie; v této době napsal Teorii poznání (The Theory of Knowledge, 1896). V roce 1897 započalo jeho dlouhé a plodné spojení s Manchester Guardian a jeho editorem C. P. Scottem, v letech 1906-7 pracoval jako politický redaktor Tribune. Díky své žumalistické praxi se dostal do užšího kontaktu s novými liberály a stal se vůdčím představitelem jejich idejí: stavěl se proti burské válce, napadal imperialismus (Demokracie a reakce [Democracy and Reaction], 1904) a podporoval společensky reformní politiku liberální strany. V roce 1907 se stal vedoucím katedry sociologie na Londýnské universitě;
současně nadále pracoval pro Manchester Guardian a aktivně se podílel na vzniku komisí pro řešení mzdových problémů zaměstnanců.
Hobhousovovo myšlení bylo do značné míry ovlivněno evolucionismem a IDEALISMEM, i když obě školy užíval ve svých systematizačních snahách selektivně. Evoluci považoval za mechanismus uvádějící do pohybu účelový vývoj ducha směrem k harmonické racionalitě, již lze empiricky prokázat. K tomuto účelu si vzal na pomocfysiologické studie zvířecího života a psychologické teorie rozebírající spojení mezi instinkty, sklony a racionálně pospolitým lidským chováním. Tento účelově vývojový pohled ho dovedl k sociologickým, antropologickým a kom parativně historickým studiím a sepsání trilogie Mysl v evoluci (Mind in Evolution, 1901), Morálka v evoluci (Morals in Evolution, 1906) a vývoj a účel (Development and Purpose, 1913). Na lidský pokrok pohlížel jako na proces, v němž je - na rozdíl od některých forem SOCIÁLNÍHO DARWINISMU
hlavním evolučním faktorem duch. Ortogenický vývoj ducha podle něj vedl k růstu vzájemných sympatií a harmonie a uvědomění si síly ducha v usměrňování lidských záležitostí. Toto racionální sebeusměrnění se svou schopností kontrolovat vnější i vnitřní podmínky života bylo teleologickým rozvinutím nejvyšší lidské etiky. Řečeno politickou terminologií: potvrdilo pohyb moderní společnosti směrem k vyššímu stupni kolektivismu, jenž představuje širokou míru spolupráce a vzájemné odpovědnosti.
Hobhousův postoj k idealismu byl složitý. Ač byl sám oylivněn oxťordským idealismem, prudce reagoval proti jeho zjevně neempirickému základu i proti konzervativním politickým nástrojům, s nimiž byl britský idealismus často svázán. Zvláštní námitky měl proti německému hegelianismu pro jeho vdálenost od induktivních a deduktivních procesů a pro jeho neliberální vliv na britské politické myšlení. Na druhé straně mu byla blízká varianta idealismu T. H. GREENA, jež předpokládala dosažení společného dobra spíše prostřednictvím svobodné spolupráce rozumných jedinců než aby odrážela odděleně identifikovatelné vůle společenské entity. V tomto smyslu nadindividuální oiganicismus odmítal; nicméně implicitní organicismus idealismu živil jeho holismus a zálibu v obecných systémech. Rovněž se ztotožnil s idealisticko-racionální tendencí k harmonizaci soukromé a veřejné sféry a jejím účelovým pohledem na společenský vývoj. Svými politickými závěry ovšem přesáhl idealismus své doby a síla jeho závěrÚ spočívá především v propojení argumentÚ nového liberálního myšlení přelomu století (viz LIBERALISMUS).
Jako liberální teoretik se Hobhouse rozcházel s liberalismem devatenáctého století, představovaným Greenem, a významně pomohl přizpůsobit liberální zásady vznikajícím společenským teoriím a politickým tlakÚm. Ve své práci Liberalismus (Liberalism, 1911) i v dalších dílech pevně zasadil individuální svobodu do společenského uspořádání; zdůrazňoval, že součástí lidské osobnosti jsou silné společensky orientované rysy a že její vývoj musí být podporován společenskou pomocí. Myšlenka harmonické rovnováhy individuálních a společenských cílú v každém člověku vedla Hobhouse k teorii práv, ve které byla práva - ač chápána jako podstatná pro osobní rozvoj - poskyto,vána společností. Odtud pak také vycházel jeho pohled na vlastnictví - snaha rozlišovat společenské a individuální faktory bohatství: zastával názor, že soukromé vlastnictví je nutné k naplnění individuální osobnosti, společné vlastnictví má hodnotu pro vyjádřeníspolečenského života. Prosazoval, aby bohatství bylo možné získat pouze službou společnosti.
Ústředním tématem nového liberalismu, který Hobhouse podporoval, byl dÚraz na rozhodovací roli státu v poskytování individuálního a společenského blaha. Stát se měl stát schraňovatelem a zároveň strážcem mravních a duchovních zájmÚ svých občanÚ. Jako etická a odpovědná instituce měl být oprávněn použít nátlaku v případě, že by jednotlivci nebyli s to vyhovět společenskému vědomí, ačkoli nikdy k tomu nemělo docházet na úkor rozvoje jednotlivce. Stát byl takto odsouzen k roli intelektuálního regulátom lidského chování a společenských a ekonomických sil, při současném reprezentováníobecného blaha, které mělo být nadřazeno skupinovým zájmům. Odtud také pochází Hobhousův ambivalentní vztah k organizacímjako odbory, které na jedné straně hájily práva a potřeby méně privilegovaných členů společnosti a apelovaly na rovnostářštější prvky liberalismu, na druhé straně však prosazovaly partikulární cíle, aniž by přijaly širší společenský obzor. To odráželo Hobhousovo typicky liberální podceňování problémů moci a třídy.
Po první světové válce prodělalo Hobhousovo politické myšlení významné změny.
Jeho rostoucí pesimismus ohledně lidské přirozenosti a možností pokroku se prohloubil s omezením občanských svobod britské veřejnosti. Začal se obávat, že by všemocný stát mohl zasadit ránu mravní autonomii jedince a požadoval obnovení ekonomické a politické svobody podle liberální tradice, přičemž dokonce chválil svého ideologického odpůrce Herberta SPENCERA. Stále ale zastával názor - i když opatrněji - že stát mÚže být garantem nejvyššího blaha společnosti, pokud respektuje individuální svobodu.
Toto pojetí svobody kombinovalo volbu a neexistenci donucování s harmonickým využitím potenciálu jedince, spojeným s převládajícími "hormickými" psychologickými teoriemi.
Hobhousova pověst hlavního představitele . společenského liberalismu dvacátého století je zasloužená. Jeho vliv byl spíše rozptýlený, avšak jeho ideje značně přispěly k levicově liberální tradici v Británii i na kontinentě.
MSF
odkazy
t Hobhouse, L.T.: Liberalism New York: Oxford University Press, 1964.
_: Development and Purpm'e. Londýn: MacmiHan, 1927.
_: The Metaphy~'ical Theory {!fthe State (1918), Londýn: AlIen & Unwin, 1960.
_: The Elements of Social Justice (1922). Londýn: AlIen & Unwin, 1965.
literatura
C1arke, P.: Liberals and Social Democrats. Cambridge: Cambridge University Press, 1978.
Collini, 5.: Liberalism and Sociology: L. T. Hobhouse and Po/itical Argument in England 1880-1914.
Cambridge: Cambridge University Press, 1979, Freeden, M.: The New Libera/ism: an 1deology oj Social Reform. Oxford: Oxford University Press, 1978.
_: Libera/ism Divided: a Study in British Political Thought 1914-1939. Oxford: Oxford University Press, 1986.